O co jde?!

9. ledna 2008 v 17:52 | Katty |  Sebepoškozování
Mají jizvy na rukou i jinde na těle. A skrývají je, ačkoliv je zraňování sebe sama baví. "Udělají čáru" a odstřihnou se od napětí, od problémů. Je to DOBRÝ POCIT, shodují se...

"S krví ze mě vytéká bolest, vztek, beznaděj. Je to jako droga, jako alkohol. Všechna tíha ze mě najednou spadne..."
Tak popisuje jedenadvacetiletá Míla pocity, které se dostavují, když si žiletkou ublíží. Ten okamžik miluje i nenávidí. Drobná dívka, vyučená pekařka z Děčína, působí až překvapivě sebevědomě, ačkoli tvrdí, že je samotářka, co se spíše vyhýbá lidem. Snad jen neustálý třas nohou připomínající tik prozrazuje, že v sobě Míla dusí nějaký problém. Při bližším pohledu jsou vidět početné jizvy na zápěstí i na hřbetu rukou. Na požádání trochu nesměle vyhrnuje tričko - i bříško zdobí stopy po řezných ranách žiletkou.

Poprvé se pořezala v osmi letech na letním táboře, bezprostředně po smrti babičky. Od svých deseti let si vyučená pekařka z Děčína působí fyzickou bolest pravidelně - ostrým nožem, žiletkou, zapalovačem. Prý v sobě potlačuje problémy a dusí emoce, jenže ty pak musí nějak ven...
A právě řezné rány a z nich vytékající krev jsou nejsnazším a nejrychlejším způsobem, jak si navodit "úžasný pocit uvolnění". Má kamarádku s podobným problémem a prý se shodnou, že "udělat čáru" (tedy říznout se), je něco nádherného. A také nepřímo potvrzuje tezi některých psychologů, že sebepoškozování je určitý druh závislosti, kterému lze těžko odolat: Jakmile uděláte jednu čáru, hned jich musí být víc.
Lék na duši?
Důvody sebepoškozování jsou různé, psychologové a psychiatři se však shodují na tom, že nejčastějším motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, vnitřní napětí, pocit nepohody. "Takový člověk pak neví, co se sebou, tak si ublíží. Řízne se nebo bodne, a to tím, co je nejrychleji po ruce," vysvětluje zkušená psychiatrička Barbora Zahradníková. Tito lidé cítí tak mučivou duševní bolest, že si musí ublížit na povrchu těla.
"Fyzická bolest mi dělá strašně dobře. Je mi příjemná, protože při ní nemůžu myslet na ostatní problémy," vysvětluje 34letá Táňa, nenápadná baculatá žena v domácnosti z Berouna. "Viditelně jako by odrážela to, co se odehrává uvnitř, a tím neskutečně uvolňuje. Je zhmotněním psychického stavu, duševního utrpení," snaží se popsat své vnímání bolesti matka čtrnáctileté dcery. Úlevný účinek sebepoškození poznala poprvé v osmnácti, při jedné z mnoha manželských hádek: "Chtěla jsem vzteky praštit pěstí do rámu dveří, ale netrefila jsem ho. Ruka prošla sklem, pořezala jsem se, a začaly se dít zvláštní věci. Krev mi vůbec nevadila, naopak jsem se cítila dobře."
Nesnesitelnou vnitřní bolestí vysvětlila před lety své sebepoškozující chování i britská princezna Diana. Tehdy tak šokovala veřejnost ve své zemi, ale dnes je podobných výpovědí plný internet. Například na českém serveru www. doktorka.cz existuje diskuse věnovaná výhradně sebepoškozování. Uživatelka, která se představila jako Gábi, tam před časem popsala motivy svého chování takto: "Mělo to dva extrémy - buď jsem se cítila tak otupělá, že jsem se chtěla přesvědčit, jestli vůbec ještě něco cítím, nebo naopak moje duševní bolest byla tak krutá, že jsem ji chtěla zahnat bolestí fyzickou."
Pomáhá i malá ranka
Agátě je teprve jedenáct a poprvé si ublížila asi před čtvrt rokem. "Vedlo mě k tomu posmívání spolužáků, to jak mě pořád shazovali, a z toho plynoucí deprese. Nejdříve jsem si ubližovala rukama, škrábala jsem se a myslela, že jizvy nebudou. Ale mýlila jsem se. Podruhé už jsem rozbila žiletku na holení nohou a podpaží a řezala jsem se ostřím," popisuje Agáta. "Cítila jsem volnost, pocit, jako když stojíte na vysoké věži a připadá vám, že problémy zůstaly tam dole." Mechanismus úlevy se podle ní spouští právě vytékáním krve. "Připadá vám to, jako když problémy tečou pryč, s kapkami krve všechno jakoby mizí a existujete jen vy, to, co máte rádi, a malá ranka, která vám neskutečně pomáhá."
Zajímavé také je, že většina osob, která se pořezává, necítí v průběhu sebepoškozování bolest. To potvrzuje i zkušenost Táni z Berouna: "Před několika lety jsem byla na potratu. Vrátila jsem se domů, byla jsem ještě trochu mimo, přesto jsem hned začala vařit. Škrabka na brambory se mi ostrou špičkou zabodla do zápěstí a já na to koukala se zvláštním zaujetím, jako by ta ruka nebyla moje. Bolest jsem nevnímala, naopak jsem přemýšlela, jestli tu škrabku vyndat, nebo ne. Poteče krev, nebo ne? Bylo mi to jedno. Krev nakonec netekla a já byla tak trochu zklamaná, že se mi nic nestalo," vypráví Táňa. Nebolelo ji, ani když si při gradující hádce s manželem típla o ruku cigaretu. "Nikdy to nebolí. Nevnímáš to. Je to, jako když se srazí dvě síly, které se negují," vysvětluje mechanismus střetu vnitřní a vnější bolesti. Jindy se zase omylem spálila o pekáč a přišlo jí to tak zajímavé, že nažhavila hřebík, kterým se začala pálit na paži nad loktem. Pokračovala dál, dokud nevytvořila celý ornament, malou ještěrku. "V tu chvíli mě nezajímalo nic jiného, jen ta ještěrka. Odvedla myšlenky jinam, od problémů, což bylo velmi příjemné." Táňa ukazuje svoji ještěrku a přitom si druhou rukou přihýbá ze skleničky bílého vína. Přiznává, že se ráda napije, protože to má podobný účinek jako sebepoškození: "Alkohol vypne knoflík, utlumí problém."
Drákula jako vzor
I Míla z Děčína si prošla na učilišti alkoholickým obdobím, kdy vztek a problémy zaháněla silnou opilostí. Také s trochou nadsázky říká, že by chtěla žít někde, kde je pořád zima: "Mohla bych neustále nosit dlouhé rukávy, které by schovaly jizvy. To by bylo pré! Teď v létě, když nosím tričko, musím se hlídat, aby nebyly moc vidět. Naštěstí sluníčko rány rychle opálí."
Sebepoškozování skutečně není voláním o pomoc a nemá za cíl upoutání pozornosti. Doktorka Zahradníková, která nyní léčí kolem dvaceti pacientek s tímto problémem, naopak upozorňuje, že se tyto ženy a dívky za své jednání a za jizvy stydí a snaží se je skrývat. Existují ovšem výjimky. Zvláště u dětí, které si ubližují třeba v důsledku šikany, se může jednat o demonstrativní akt. "Tuto možnost je potřeba vzít v potaz, ale není to typické," vysvětluje doktorka Zahradníková, která také upřesňuje, že sebepoškozování jde napříč intelektem. Akt sebepoškození bývá také provázen různými fantaziemi. Podle docentky Kocourkové může mít i sexuální podtext. To potvrzuje zkušenost Míly z Děčína, která se jednou pořezala i pro své sexuální uspokojení.
"Byla noc a já jsem si posílala esemesky se svým tehdejším milencem. Přitom jsem se jen tak začala řezat, bylo to erotické a vzrušující. Ale trochu jsem to přehnala a jizev si všimli druhý den v práci," vypráví Míla. Přiznává přitom, že se zajímá o historii a vampyrismus, baví ji horory a přitahují ji literární postavy jako Drákula nebo Čachtická paní.
"Psycholožka mi řekla, že si tím prý hledám vzory... Nevím... Nejraději bych žila někdy ve středověku, za dob ,krále Klacka. Zalezla bych si sama někam mezi stromy a bylo by mi dobře."
"Agresivní impulzy vůči vlastnímu tělu mohou u dětí vycházet i ze špatné zkušenosti s péčí blízké osoby," uvádí psycholožka Jana Kocourková z Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Motole. Zmiňuje případ třináctileté dívky, která byla přijata na psychiatrické oddělení po pokusu o sebevraždu předávkováním léky. Její rodiče byli rozvedení, dívka se setkávala s otcem několik let jednou měsíčně na víkend. Když vyšlo najevo, že ji otec sexuálně zneužívá, případ se dostal před soud a otec skončil za mřížemi. Dívkou zmítaly nejrůznější pocity: vina, vztek na oba rodiče, otce jí bylo zároveň líto, ocitla se v tíživé situaci. Při pobytu v nemocnici se začala řezat na rukou i nohou: střepy, nůžkami, v extrémním případě i ostrou hranou nočního stolku. Při terapeutických sezeních se svěřila, že se pořezává již několik let, protože její tělo jí je odporné, a že když si ublíží, cítí úlevu. Rozhodně bylo zřejmé, že negativní prožívání vlastního těla bylo vázáno na sexuální zážitky spojené se zneužíváním otcem. Svou agresi pak dívka nesměřovala jen proti otci, ale i proti sobě.
Jak z toho ven?
"Kamarádky, které si všimly ranek na rukou, mě trochu brzdily. Také mám silnou vůli, a proto se mi podařilo po měsíci a půl s pořezáváním přestat," říká školačka Agáta.¨
Sebepoškozování však běžně přetrvává řadu let. Doktorka Zahradníková tvrdí, že psychoterapie je obtížná, musí však trvat dlouhodobě. A také hodně záleží na pacientově motivaci. Sebepoškozující chování lze podle jejích slov částečně utlumit antidepresivy nebo stabilizátory nálady. Podle ní z tohoto chování člověk nikdy nevyroste, ale existují určité možnosti vysvobození.
Nejčastěji je to mateřství nebo pouhé spolužití s partnerem, kdy žena upře svoji pozornost na něco jiného. Pomoci může i něco mnohem obyčejnějšího: "Začala jsem žít se svým nynějším manželem, což mě svým způsobem brzdilo, ale pak, a to je asi nejpodstatnější, jsme si vzali fenku z útulku - a zkus si ublížit, když na tebe zírají ty nádherné psí oči. Nejde to... Teď jsem vdaná, takže by si toho manžel stejně hodně rychle všiml... už to není jenom moje věc, trápilo by to i jeho," píše na www.doktorka.cz jedna z účastnic internetové diskuse.
***
Co je sebepoškozování
Sebepoškozování se dá definovat jako vědomé, záměrné a často opakované chování, v němž dochází k narušení tělesné integrity, většinou však bez sebevražedné motivace. Nejčastěji má podobu řezných poranění kůže na zápěstí, předloktí, hřbetu rukou či na nohách, ale může mít i formu popálení. Odborníci se domnívají, že sebepoškozování je jedním z příznaků hraniční poruchy osobnosti. Takoví lidé se v sobě nevyznají, mají pocity prázdnoty, deprese, okolí vnímají jako nepřátelské. Motivem sebepoškozování je úleva v napětí a stavech úzkosti, může jím být i navození pocitu vzrušení. Některé studie hovoří v souvislosti se sebepoškozováním o určitém druhu závislosti. Typickým příkladem sebepoškozovatelů jsou adolescenti, nejčastěji dívky. Může jít ale i o muže, mezi celebritami je to například David Bowie nebo Johnny Depp.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama