Other of gothic

Slečna Záhadná

28. ledna 2009 v 13:14 | wamp.without.wings
Autor: Romana666
Nevěděla, co se s ní děje. Připadala si zbytečná, kladla si často otázky: "Kdo vůbec jsem? Proč jsem na tomto světě? Jaký je vůbec smysl života?" a nemohla na ně najít odpověď. Neměla mnoho kamarádů, a ti, co si tak říkali jí ve skutečnosti vůbec nechápali. Často si připadala jako "páté kolo u vozu". Nic ji nebavilo, ve škole byla průměrný student, žádný sport ji nijak neoslovil, ani hra na klavír, kterou kdysi měla docela ráda ji přestala bavit. Jediné, co měla ráda byl hřbitov - bylo to místo, kde mohla přemýšlet, aniž by ji někdo vyrušil. Většinou tam chodívala v noci, za svitu měsíce.

-CiTáTek-

28. ledna 2009 v 13:08 | wamp.without.wings
Umřít - na tom nic nového není, ani žít ovšem není novější.

Co dokáže láska....

1. května 2008 v 14:03 | wamp.without.wings
Autor:Romana666
V jedné malé vesničce žila silně věřící rodina. Otec, matka a dvě dcery. Starší, Hana chtěla být jeptiškou, jedinou osobou, kterou milovala byl Bůh. Mladší dcera se jim takříkajíc moc nepovedla. Jmenovala se Marie, do kostela chodila jen proto, že musela, v Boha nevěřila a ráda se bavila s chlapci. Vůbec nebyla stydlivá a často její flirty dospěly hodně daleko, zkrátka už se nemohla vdávat s věnečkem na hlavě, ale ještě nikdy se nezamilovala, užívala si života a mládí.

Povídka-Liliana

29. února 2008 v 17:57 | wamp.without.wings
Liliana...jméno smutečních květů. Tak se jmenovala dívka s dlouhými světlými vlasy a andělskou tváří, která den co den, úsvit co úsvit sedávala na útesu a poslouchala šumění moře. Její bílý šat vlával ve větru, když slunce vycházelo a vítalo nový den. Dnes je však na útesech ticho a bílý šat nevlaje. Jen duch dívky tančí při úplňku po skalách a k ránu se rozplyne jako mlha...
"Miláčku, už jsi vzhůru?"
Thomas byl mladý a pohledný muž, zaslepený láskou ke krásné Lilianě. Černé vlasy měl střiženy kousek pod ušima a ve tváři měl neustále jakoby tajemný a nepřístupný výraz. Nikdy se nemohl dočkat, až se Liliana probudí a usměje se na něj.
Udělala to. Otevřela své průhledně modré oči a usmála se.
"Dobré ráno, drahoušku."
"Dobré ranko, pusinko...jak ses dneska vyspinkala?"
"Výborně! A ty?"
"Taky, když můžu spát s tebou..."
Liliana se zasmála.

Povídka-Žít..???

8. února 2008 v 23:53 | wamp.without.wings
Uplakané oči se dívají do temných stěn toho známého pokoje. Jaké je to asi tam venku? Otázka která dívku napadá nejmíň po sté… Nemohla ven to dobře věděla… Pro dobro všech ostatních… Ale přesto… Proč ona jediná musela být tak odlišná? Vždyť ona si tenhle osud nevybrala…

Dveře pokoje se pomalu otevřely a na špinavou podlahu dopadl proud zlatého světla. Yamato vzhlédla ke dveřím. Stál v nich muž, jediný živý člověk se kterým mohla být v kontaktu.
,,Nesu ti něco k jídlu…" řekl a se skloněnou hlavou jí položil podnos na stůl. Neopovážil se jí podívat do očí. Věděl, že by to mohlo být to poslední co udělá, tahle dívka totiž zabíjela pohledem… Doslova…
Otevřela pusu aby poděkovala. Poděkovala? A za co? Za to že jí tu vězní jako nějaké zvíře? Vždyť ona je taky živá bytost! A má své city! Bez hlesnutí pusu opět zavřela…
Odešel.
Podívala se na podnos s jídlem. Sklenička? Došla k podnosu a vzala jí do ruky. ,Jsi zrůda která si nezaslouží žít!' vybavila si vzpomínku z minulosti. Tenkrát zemřelo mnoho lidí její rukou… Její rodina… Mrštila skleničkou o zem. Ne ze vzteku, ale ze zoufalství. Tížilo jí co udělala. Ale už se rozhodla… Skoncuje se životem… Ano udělá to. Sebrala z podlahy skleněný střep. Napřáhla zápěstí a sekla. Jednou, dvakrát… Sesunula se k zemi a ruku položila volně vedle sebe. Cítila jak jí krev stéká po zápěstí na zem. Takhle je to správně… říkala si v duchu a cítila jak slábne. Nelitovala toho rozhodnutí, byla to pro ní svoboda… Svoboda, kterou nikdy nepoznala… Svoboda, po které tak dlouho toužila…

Konec…

Povídka-Proměna

5. února 2008 v 18:41 | wamp.without.wings
Zbývala hodina do úsvitu. Zatím byla ještě tma...noc však končila. Konečně. Pro Theodoru byla jako noční můra, ta nejhorší, jakou kdy zažila. Utíkala těma nejzapadlejšíma uličkama, aby unikla svým pronásledovatelům, ale stejně ji chytili. Kousek od kostela na náměstí, v parku mezi stromy, ji chytili...a teď...teď se stává jedním z nich.
Klečela před kostelem, ruce semknuté k modlitbě, hedvábné šaty špinavé od prachu a bláta, roztrhané, na krku dvě malé ranky...něco jí bránilo vejít dovnitř. Prostě nemohla. Po tvářích se jí kutálely slzy a vzlykavě šeptala: "Prosím, pomoz! Nenech mě žít jako nečistou v moci ďábla! Raději vem život, jež si mi dal! Prosím tě, prosím!" Byla zoufalá, tak hrozně zoufalá. Jazykem si prohmátla zuby. Bylo to tady - špičáky měla ostré jako břitvu. To ne, Bože! Ach, to ne! Za pasem jí visela dýka. Uchopila ji a řízla se do zápěstí. Rána se však v minutě zahojila. Nebylo úniku. Upustila dýku na zem a roplakala se naplno. "Neeee! Prosím!!! Bože, prosím!!! Já nechci...nechci!!!"
Začalo svítat. Theodora seděla bezmocně na chladné, kamenné zemi a vzhlížela k mohutnému, gotickému kostelu. Vrhal na ni temný stín, jako by se jí vysmíval. Jako by věděl, čím se stala. Byla nečistá, nakažená. Ale věděla, že slunce ji zabije... Zůstane tady. Bůh jí dá sílu, aby neutekla a zůstala. Zemře před kostelem, musí zůstat věrná Bohu, ať se sní děje cokoliv. Nestane se zrůdou, nočním tvorem, sajícím lidskou krev...nestane se upírem! Nesmí!
Seděla. Nic s ní nehlo. Pálivé slunce se vyhouplo nad obzor a stíny zmizeli. Theodora zůstala.
Slábla. Slunce bylo čím dál horší, pálivější, mučivější. Bylo to hrozné, ale věděla, že umírá a bude vysvobozena. Unikne ďáblu, ať to stojí, co to stojí! Poddá se vábivé smrti raději než věčnému životu. Byla na sebe hrdá.
Ležela a poslední její myšlenky se ubíraly k domovu. K jejím rodičům, bratrovi, k její největší lásce - k jejímu Antonovi. Viděla jeho úsměv a slyšela jeho slova, tak sladká a láskyplná. "Teo, miláčku..." znělo jí to v hlavě, jako by byl u ní. "Antone..." zašeptala, na smrt zesláblá. "Teo...jsi ta nejkrásnější na celém světě! Moje Teo..." "Ach, Antone..." "Miluji tě, Teo." Natáhla ruku, jako by chtěla uchopit jeho vidinu. Vše ale upadalo do temnot, mizelo... "Taky tě miluju...sbohem, Antone..."

Povídka-Poslední polibek

3. února 2008 v 20:15 | wamp.without.wings
Tahle povídka je upa krásná taq vám ji sem dávám♥:
Autor: Redemptis
Z místnosti se ozýval šepot. Vše uvnitř bylo tak temné a chladné, že při vstupu mu běhal mráz po zádech. Udělal dva pomalé kroky vpřed, ale nepokračoval, protože nenalezl odvahu jít dál. Za normálních okolností by měl temný anděl jako on tuto temnotu obdivovat, ale on se jí vzpíral a odsuzoval ji. Na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil. Když je znovu otevřel, viděl na moment jen plamen svíce, ale pak se mu obraz rozlil a odkryl postavy rozestavěné v kruhu. Nikdo z přítomných nevypadal na to, že by měl každou chvílí zemřít. Udělal ještě pár kroků vpřed, aby lépe viděl. Před ním stálo asi deset mužů v kápích se skloněnými hlavami. Nevěděl co dělat - jeho čas ještě nepřišel neboť nic necítil, tak si stoupl do rohu místnosti a pozoroval, co se bude dít.
Muži v kruhu stále šeptali v jednom rytmu cosi čemu Samuel nerozuměl. Snažil se pochytit ta slova, ale pokaždé, když už si myslel že je blízko, ho ta slova omámila. Nevěděl co se děje - ta slova v něm vyvolávala pocit strachu a trýzně. Samuel věděl, že zde musí někoho políbit, ale nemohl zde zůstat. Chtěl se rozběhnout ke dveřím, ale nohy ho neposlouchaly, místo ke dveřím ho nesly blíž k těm mužům. Najednou Samuel pocítil zvědavost. Chtěl vědět, co je uvnitř kruhu. Uvědomil si, že tam bude nejspíš ten, koho má políbit. Došel až k jednomu z mužů - nohy už zase ovládal pouze on, ale teď už na útěk ani nepomyslel. Stoupl si těsně za něj. Jeho temná kápě mu zakrývala tvář. Byl velice vysoký - větší než Samuel, který svou výškou většinu mužů převyšoval. Snažil se pohlédnout do kruhu , ale muži byli velice semknutí a on přes ně neviděl. Chtěl povylétnout, ale když roztahoval křídla dotknul se jednoho z mužů. Celým jeho tělem projela bolest až po konečky prstů. Upadl na studenou kamennou podlahu a na chvíli ztratil vědomí. Před očima mu cosi problesklo a donutilo ho je otevřít. Když se posadil, zjistil, že je velice malátný. Zvednout ruku mu dalo velkou práci. Pohlédl na muže, kterého se dotknul, ale ten stál stále na svém místě. Samuelovi to přišlo divné - to on měl zůstat stát a ten muž měl padnout na zem. Co je to za stvoření, že snese dotek temného anděla? Co se to děje? Všechno v místnosti začalo Samuelovi nahánět strach, ale co by se mu mohlo stát horšího, než to, že musí šířit smrt? Těmito slovy se uklidnil a pomalu vstal ze země. Hlava ho bolela jako střep a obraz před očima měl nejasný. Najednou mu něco přišlo divné - něco v téhle místnosti se změnilo, když o sobě nevěděl. Začal se rozhlížet kolem sebe - nejdřív na nic nepřišel, ale pak si toho všiml - muži změnili tempo odříkávání. Jejich hlasy zesílily a celá místnost byla plná hluku. Hluku, který Samuela ničil - jeho hlava s přibývající hlasitostí bolela čím dál více. Chytil se za spánky a začal si je mnout. Celé věky nic podobného nezažil. Hlasy zesílily a Samuela začala bolet i křídla. Bylo to jakoby mu je někdo chtěl vyrvat ze zad - tahle ohromná bolest srazila anděla na kolena a vehnala mu slzy do očí. Hlasy najednou zaplnily celou místnost a dospěly téměř nadzvukovosti - doslova řvaly a Samuel také. Z jeho úst se vydral výkřik a pak hlasy téměř utichly. Začaly odříkávat stejná slova jaká hlásaly při Samuelově vstupu.

Gothic citáty

24. ledna 2008 v 12:35 | wamp.without.wings
Jsou lidé, kteří sice milují své bližní, ale tak primitivním způsobem, že jim působí jen bolest.
MARCEL ACHARD
Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.
AISCHYLOS
Život sestává z mnoha malých mincí, kdo je umí sbírat, má bohatství.
JAEAN ANOUILH

Gothic make-up

24. ledna 2008 v 12:29 | wamp.without.wings
:: Skoro každý gothic miluje černou, proto se v gothic líčení kombinuje bílá a černá. Bílý je obličej a černě, nebo tmavé jsou oči, nehty a ústa. Není to však podmínkou, nezapomínejte, že gothic je hlavně ve způsobu života a myšlení, ale když chcete být temní i vizuálně ...
::Základem pro make-up je opravdu ten nejsvětlejší odstín, sice se špatně shání, ale trpělivost růže přináší. Dbejte na důkladné rozetření a zamaskování zarudlých míst a kruhů pod očima. Použijte pudr, pokud možno bílý, seženete ho na některém z internetových obchodů, ale není to zrovna levná záležitost. Platí, co bělejší make-up, tím lepší.
:: Oči se orámují černou tužkou, jak, to je jen na vás, ale pozor, abyste spíš lidi nepoděsili, i když společnost většinou akceptuje různé skupinky lidí, tak věřte, že by zírali. Naneste černý, nebo tmavě šedý oční stín a černou řasenku. Stíny mohou být i červené, nebo fialové, to je na vás. Černou rtěnku na den nedoporučuji, stačí temnější odstín červené, nebo do fialova. Odvážnější líčení si nechte na Gothic srazy, nebo na noc. Součástí goth líčení je samozřejmě i černý lak na nehty. (by gothic.hu.cz)

Povídka-Padlý anděl

15. ledna 2008 v 22:11 | Katty
Černovlasá dívka padla do bláta, které zaplavilo její dlouhou černou sukni a temně modrý, skoro jako noční obloha, korzet. Z očí jí padaly slzy a mísily se s blátem. Opřela se o ruce a sevřela v dlaních mokrou hlínu: "Proč? Proč, mi to udělal?" Na dobu ve které žila by vypadala úplně normálně, až na černá křídla, která se jí choulila na zádech. Zavřela oči a opět viděla jeho tvář. Tvář mladíka, který jí zlomil srdce a sesadil z nebeských výšin. Ano, bývala andělem, ale kvůli lásce se vzdala křídel. Kvůli lásce se vzdala nesmrtelnosti i svého poslání pomáhat lidem.

Gothické básničky

15. ledna 2008 v 22:04 | Katty
SmrtOsud
Plakal, byl nemocenNeposkvrněná
Plakal, byl zdráva přesto toužím po hříchu,
Byl šťastný, plakalNedoceněná
Byl smutný, tak spala dechem lapám po tichu.
Byl tu a byl tak sám
jít neměl kam, tak sámZáblesk z duše Tvojí,
vězněn svým smutkemCo uniká světu,
vězněn zdí samotyPravda co se bojí,
zapomněl na radostChápat lživou větu.
Nevěděl kudy kam,
věděl jak žít.Průzračné tajemné mlčení,
Ale žít bez štěstí?Které spojuje dva světy,
Nežít a mít!Zamrzlá srdce to ocení,
Zapomněl na sebeRoztříští uvadlé květy.
zapomněl žít
Vzpomněl se na nebeProniknout nazí špínou všedních dní,
tam teď chtěl jítCo nás polívají odcizením,
Došel až na cestuZůstaneš sám a poslední,
Zvládnu ji? zašeptalJá sama sebe nedocením…
Je to však cesta má?
To se už nezeptal
Šel cestou pořád dálAnděli
On přestal se bátAnděli, odpusť mi mé horké slzy,
Cesta mu pomohlavždyť je tu zima a ráno je brzy!
zas pevně stát.Na věži dál budou hodiny znít,
Nemá strachaž děti v postelích sny budou snít...
může jít
teď může žít.Až usnu naposled v mrazivém sněhu,
Šel cestu jinéhopřijmu Tvou lásku a přijmu Tvou něhu...
I ta mu pomohlaplna té vášně pak vybuchne sopka,
víc, než by pomohlaspolečným domovem bude nám hrobka.
cesta ho samého
Měl tam jít?Na štít pak napiš mi krvavou tuží,
Zůstat žít?na místo duhy proč černá mi sluší..
Stalo se!proč se vše kolem dál rychleji točí..
Každý má svojí smrtnamísto smíchu mi déšť padá z očí...
Každý však v jiný čas.
Čekej dál! řekla muAž zavřu oči, budeš mě líbat,
řekla mu, když už spal.Anděli smrti, už nebudu dýchat...
Tys mrtváApokalypsa
V očích tvých už život zhasl,
na rtech tvých ti úsměv klesl,Obloha potemní a mraky si šeptají
dech tvůj už se zastavil.už se nerozední a blesky si blýskají
Zůstaň tady! Jen pár chvil!
Vítr nevane a hrdlička nezpívá
Barva tvé kůže už je bílá.oheň neplane a ospalec nezívá
Tvé rudé rty už zmodraly.
Proč jen sis víc nevěřila.Voda neplyne a slunce nesvítí
Zlé duše tě teď dostaly!tón se neline a čas se neřítí
Rudé skvrny na sněhu dlouhou cestu tvoří.Hvězdy tmavnou a tužka nekreslí
Po té cestě můžeš dojít až k samotnému moři.ptáci táhnou a všichni jsou pokleslí
To moře rudou barvu má,
kdo koupe se v něm neumírá.Muzika nehraje a hadi se svlékají
vlajka nevlaje a nemocní hekají
Stavby se boří a věže se kácí
plaší se oři a plamen se ztrácí
Mrtvola nehnije a potok neteče
vlkodlak nevyje a zachraň se člověče!

Pravda o goth (by gothic.hu.cz)

15. ledna 2008 v 22:02 | Katty
Gothic people:
+Ne vždy nosíme černou.+Většina z nás nevzývá Satana!
+Nechceme zabíjet lidi.+Nejsme zlí.
+Jsme milí, mladí lidé.+Nejsme stále v depresi.
+Umíme být i šťastní!
+Není pravda, že každého nenávidíme!
+Jsme normální jako všichni ostatní!

Gothic styl

14. ledna 2008 v 19:15 | Katty
GOTIKA (1150 - 1500)
Pojem "gotický" vznikl v renesanci jako hanlivé označení pro výtvory barbarů. Teprve romantismus začal oceňovat gotickou kulturu a umění jako projev ryzí duchovnosti, i když návrat ke gotice, jako dekorativnímu systému se projevil již v barokní architektuře (barokní gotika).
Gotické malířství zaujímá přibližně 13. a 14. století, nastupuje o něco později než architektura a v různých zemích v různé době. Ve střední Evropě například dlouho přežívá románský sloh a s prvními projevy gotiky se v českém malířství setkáváme až na počátku 14. století.
 
 

Reklama